Zuzana Dostálová


Dcera spisovatele, scenáristy a režiséra Zeno Dostála. Vystudovala konzervatoř v Praze a Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, obor violoncello. Je členkou Českého národního symfonického orchestru. V roce 2014 založila na facebooku projekt Povídky ze zdi, jehož podstatou je štafetové psaní povídek a jiných literárních útvarů. Za čtyři roky společné práce spolu se spisovateli, novináři a dalšími přišlo na svět 45 textů. V rámci Povídek ze zdi autorka zároveň pořádá pravidelné veřejné čtení, které doprovází na violoncello. V roce 2016 vyšla její prvotina Proč všichni odcházejí. V roce 2018 následovaly romány Johana (spoluautorky Pavla Horáková a Alena Scheinostová) a Hodinky od Ašera. V roce 2020 vyšla její poslední kniha Soběstačný.

9 otázek

pro Zuzanu Dostálovou

Na čem (nebo na kom) Vám v životě záleží?

Na tom, aby moji blízcí byli zdraví. A přeju si to i pro sebe. Protože když budu zdravá já, budou šťastni oni.


Kdy jste byla naposledy šťastná?

Když jsem mohla po nucené covidové pauze konečně zase vstoupit na pódium a hrát. Díky tomu mohlo také odstartovat dvakrát odložené turné Listování se Soběstačným. Někdy ovšem ke štěstí stačí pochvala za dobře uvařený oběd.


Kdo je Váš oblíbený spisovatel/spisovatelka?

Isaac Bashevis Singer, mám ale ráda i ruský realismus - Dostojevského, Turgeněva, Tolstoje.


S jakou literární postavou byste si chtěla něco začít?

Ne začít, ale potkat. V mé první knize píšu o dětství s mým tatínkem. Je už léta po smrti. Chtěla bych ho potkat a poprosit o pár rad.


Kdybyste mohla prožít den v nějaké knize, která by to byla?

Neviditelný.


Kterou svou knihu máte nejradši?

Vždy tu poslední, protože ji mám nejvíc v hlavě.


Co (nebo kdo) Vás v životě nejvíc změnil/o?

Člověk se pořád formuje, a to je dobře. Rodiče, školy, violoncello, psaní, rodina. Změnila mě ale i pandemie, to bylo skutečně neuvěřitelné síto. Při všech ztrátách velice cenné.


Čím byste chtěla být, kdybyste nebyla sama sebou?

Od malička jsem tvrdě cvičila na violoncello, psát jsem začala až v dospělosti. Můžu tedy přiznat, že se pohybuji ve dvou profesích. Kdyby jedné nebylo, mám druhou. Jeden nesplněný sen ale mám. Jako dítě jsem malovala, po svém dědečkovi jsem zdědila stojan, plátna a barvy, a malování se věnovala každý den. Záhy jsem ale pochopila, že k dokonalosti mi chybí čas, protože naučit se dobře malovat je opravdová dřina. Snad v příštím životě.


Proč píšete?

Protože musím. Psaní je impuls přicházející zvenčí, a je jen na naší píli a ochotě, jestli ho využijeme a dovedeme tam, kam si přejeme.